Víceméně každý běžec by měl v určitém období vířit prach cest častěji než obvykle. Zejména ke štrekařině, tedy závodům od desítky dále, objemová snaha patří. Různě dlouhá, různě výživná, ale patří. Jenže tihle kluci a holky podléhají kilometrovému mámení bez zjevného důvodu. A není jich právě málo.
Těžko stanovit hranici rozumného pobíhání. Pro někoho je padesátka týdně moc, pro jiného třikrát tolik pomalu málo. Notorismus si běžce podmaňuje většinou plíživě. Kupříkladu uprostřed (půl)maratonské přípravy zjistí, která složka že je vlastně baví nejvíce. Jak známo, objem ničím nenahradíš, takže z ještě nedávno vysněného týdenního součtu je rázem povinnost, norma, která se záhy zvrtne v běhání stylem „čím více, tím lépe – a hlavně už nikdy méně“.
Často nás ovlivňuje prostředí. Třeba v ultra komunitě patří hromada prošoupaných bot k bontonu, tam zčásti i pochopitelně. Chytlavějším jedincům pro změnu dovedou zamotat hlavu, nohy i tréninkové a jiné plány spontánní výkřiky typu „kdo dá víc“ kolující na sociálních a příbuzných sítích. Je tu však i duchapřítomné rozhodnutí prostě běhat a běhat bez nutnosti systematického tréninku, zlepšovat se, závodit. Co by ne. Cesta bez cíle je taky cíl.
Kdy začíná závislost?
Koneckonců, proč ne… Klíčové však je nevypadnout z vlastního obrazu, zůstat svým pánem. To se zpravidla podaří, pokud si stále dovedeme soudně odpovědět na následující trojotázku:
Je to, co dělám, ještě rozumné, efektivní?
Je to smysluplné?
Je to vůbec ještě zdravé?
Nestrašme. Ani není zvlášť velký důvod. Objemové běhání je třeba v porovnání s dneska i u rekreačních běžců zdomácnělým bombastickým broušením intenzity méně zákeřné, přesto se „něco“ najde i tady. Vlastně se ani nedá říci, že vytrvalečtí nenasytové by byli z podstaty nějak více (méně) zdraví než rychlonožky, spíše řeší každý trochu jiné potíže. Pár ohlídáníhodných úskalí a s nimi souvisejících doporučení se ale najde.
VÝKON: kouzlo i neřád ryzího objemu
Každá z mincí má svůj rub a líc. Polykáním kilometrů se kupříkladu pravděpodobně proběháš k velice slušné univerzální kondici. Znamená to, že určitým naučeným, volnějším tempem zvládneš utíkat hodně dlouho. Titul mistra světa v dovednosti urazit deset až dvanáct kilometrů za hodinu se cení zejména u dálkového běhání. Méně vtipné už je, že zejména při monotónnějším pojetí (běháš stále stejně rychle/pomalu i daleko) ti totálně zarezne schopnost pracovat s více tempy, vyšroubovat otáčky třeba až do červeného. Tam se ti potom fakt nebude líbit.
Tělo svébytně utavené z mírné, zato dlouhodobější, časté zátěže také nezřídka najede na úsporný režim. Podvědomě šetří síly na další a další běh, drží tepovou frekvenci zkrátka. Nejsi vysloveně utahaný jako kotě, přesto stagnuješ. Přesně tak, příznaky si svým způsobem nezadají s běžeckým vyhořením.
Co s tím: Neběhej stále stejně! Čím častější běhání, tím více máš možností udělat si to pestré. Střídej rovinu s vrchy, asfalt s krosem, klusy s kvapíkem. Alespoň jednou týdně nezapomeň provětrat kilometrickou banku pár rovinkami. Právě díky kratšímu, nesouvislému zapendlování si snáze uvědomíš, jak občerstvující může čipernější proběhnutí být. Poděkuješ si klidně i po dalších pár běhů, kdy ti to bude odsejpat úplně jinak.
TECHNIKA: Běh vsedě
Vyhlášení neposedové obyčejně zvládají svoje obvyklé tempo s takovým nadhledem, že si do toho z čistě technického pohledu „sednou“. Nevyužijí sebe sama tak, jak by mohli. A ještě ke všemu je jim to občas jedno. Řada ultraběžců si ze všech těch liftinků a skipinků přímo utahuje, běhat přece musí umět, když natočí takové kiláky. Odvrácenou stranou jejich úsměvu často bývají křeče do lýtek či ve stehnech, za které nemůže jen vysolení po pouhých pěti hodinách běhu.
Co s tím: Logika věci velí, že čím více kroků našinec naseká, tím zřetelnější touhou provést je co nejlépe by měl oplývat. Stejně tak je pochopitelné, že úspornější pohyb k technické rozvláčnosti svádí. Zvedni se! Probuď se, srovnej. Stejně jako v případě osvěžení výkonnostní stránky, i tady pomohou technické, nabíhané rovinky. Vůbec to není o tom se uhnat. Naopak. Lepší procítění zdánlivě přečteného pohybu se vyvažuje zlatem. Rozdíly mezi šouravou a švihovou technikou netřeba zvlášť zdůrazňovat. Jsou to tvoje nohy, jiné už těžko narostou. Jestliže se zaklínáme mantrou, že jsme zrozeni k běhu, nejsnáze to pošlape s lehkostí.
MYŠLENÍ: Zůstaň nad věcí
Propadnout honění kilometrů bez ladu a skladu se přihodí raz dva. Běžecká psychika není jaderná fyzika, úřaduje snadno. Dovede být zákeřná, nenasytná, chce pořád víc. Dobyté milníky se rychle stávají jen další pokořenou normou. Z tisícovky ročně naskočí dvě, tři, a tak dál. V některých případech nelze nezmínit ani touhu po jedinečnosti, pěstování pobíhačského kultu. Má i své příznivce. Co by ne, kdekomu potutelně polichotí, když na něj začnou volat „Forreste“. Pochopitelně nikoliv snad na znamení oslavy jeho bezelstnosti, nýbrž protože pořád běhá. Je nezdolný, hotový titán.
Jenže s tím, jak návykové kilometry přibývají, může se začít vytrácet ona krystalická radost z nich. V horším případě se běh zařadí do výčtu denních povinností k odškrtnutí. A pokud jich začíná být opravdu přes míru, kolikrát pro samé běhání najednou nezbývá na nic moc jiného čas ani síla. Ta mentální zejména. V opravdu kriticky nezvládnutých případech se prohlubuje sociální propast, vyloučení, syndrom vlka samotáře. Jen ty a běh. Nic jiného tě nezajímá. Vydoutnáváš skrze svoje hobby.
Co s tím: Zůstaň nad věcí. Hormonální bouře jménem běh je silně návyková. A byť předávkování přece jen nemívá tak zdrcující následky jako třeba „materiál“ z Kolumbie, přirovnání k rekreačnímu drogování není úplně přešlap. Upřímně řečeno, vyniknout naběhanými kilometry není žádné velké umění. Kolikrát ani výhra. Máš-li chuť, běhej si, ale vždy by sis měl umět zřetelně odpovědět na otázku: „Proč tohle dělám?“ Ideálně bez dlouhého váhání.
ZDRAVÍ: Všechno nerozběháš
Spíše než utrhané velké svaly hrozí chronické, nenápadně nastupující bolístky. Vyplývají z jednostranné, dlouhodobé zátěže, z absence dostatečného zotavení. Při ultraběhání nastupuje i nadměrný rozpad svalové hmoty, který nezastaví ani sebenašlapanější proteinový dryják. Tu vypadne důležitý svalík, tam přijde zkrátka šlacha, a běžec náhle řeší potíž, která dřív netrápila. Kolikrát nejde čistě o ortopedický neduh. Třeba neurolog by mohl vyprávět. Rovněž tak gastroenterolog, přemíra pohybu poměrně spolehlivě mění zažívací poměry. Ne úplně vždy k lepšímu.
CO S TÍM: Jak se rádo silácky říká, přeběhat se nechá (skoro) všechno. Ale za jakou cenu? Odkulhávat si svoji pravidelnou dávku (n)emocí, to přece nechceš. V tom okamžiku si důrazně polož otázku z předchozího odstavce.
Suma sumárum, všechna tahle souvětí nemají pachuť obžaloby všech polykačů kilometrů. Naopak. Byla by stejně lichá jako snažit se soudit kupříkladu příznivce překážkových běhů či jakýchkoliv jiných forem. Klidně si běhej s deštníkem v podpaží, máš-li takové choutky. Aspoň tě nezaskočí studená fronta. Jakmile se ale začneš obklopovat kilometry, ber běhání především meditačně než jako jeden nekonečný trénink.