Sportovní hodinky patří k základní výbavě kondičního běžce. Ať už nosíme na zápěstí stroj za pár tisícovek anebo desetkrát dražší, už jsme si na změření délky i dalších parametrů běhu zvykli. Ale! Vyběhnout občas bez hodinek či mobilní aplikace může našemu zážitku přinést nečekaný rozměr. Přirozený rozměr.
Vzdálenost, čas, tempo, převýšení, tepovka, kadence a délka kroku, zdvih pánve, míra únavy, a dokonce i počet a míra využití nádechů – tohle všechno a mnohem více umějí změřit dnešní sporttestery. Dokonce pustí muziku, zastoupí nesmlouvavého trenéra, nenechají nás zabloudit v hlubokém lese…
Diktátu výdobytků techniky se podvolujeme dobrovolně a rádi. Koneckonců, píše se rok 2020. Jenže stejně tak se najdou i běžci, kteří zastávají opačný názor. A nemají nepravdu. Nejen kvůli návratu ke svobodnějšímu běhání.
Nalehko co závod, to osobák
Má to i svoji logiku. „Hodinky teď používám jen při trénincích. Na závod jsem je nechal už třikrát za sebou doma a pokaždé z toho byl osobák,“ vykládá nadějný vytrvalec Daniel Vejmelka (rozhovor s ním najdeš na jiném místě časopisu) a rovnou přidává osobní postřehy. Sporttester svým způsobem vyrušuje, snižuje soustředění na výkon. Nenápadně, leč přesto ovlivňuje běžeckou techniku. Zkus se mrknout na zápěstí, i taková chvilka „rozhodí“ rytmus pohybu paží, taky přestaneš hledět zpříma.
A schválně si spočítej, kolikrát za výběh či závod uděláš tohle z nervozity, jestli běžíš správně rychle. Což je druhé úskalí. „Z tréninku přece musím svoje ideální tempo dokonale znát. Navíc závodím, abych odevzdal to nejlepší,“ dodává celkově sedmý v cíli z letošních Běchovic.
S tím souhlasí shodou okolností jedna ze stálic téhož legendárního závodu Petra Kotlíková (té letos na Běchovicích stačil čas 36:17 na sedmé místo mezi ženami). Zkušená atletka nosí obyčejné digitálky se starými dobrými stopkami. A ještě ne vždy. Dráhoví běžci totiž zpravidla neřeší průměrné tempo. Všechny ty rovinky, čtvrtky čí míle si měří na (dvou)stovky nebo kola. Kolikrát ani ty stopky nepotřebují. Od toho je tam přece trenér…
„Při závodech si to některé holky třeba na trojce či pětce zmáčknou, já ale beru stopky jenom na silniční závody. Na dráze nám mezičasy většinou hlásí, na silnici orientačně hlídám kiláčky. A stejně jenom zkraje. Třeba zrovna při Běchovicích v kopci se soustředím už jen na běh a dech. Jak tuhnu, víc nezvládnu,“ usmívá se osmatřicetiletá běžkyně s atletickými geny a registračkou v pacovském oddílu.
Je to jenom stroj
Proti nekritickému přeceňování techniky hovoří i její slabé stránky. I ty nejúžasnější hodinky jsou pořád jenom stroj. Jakkoliv se snaha výrobců o zpřesnění funkcí napojených na signál GPS nemíjí účinkem, úplně přesné to v nejbližší době bude těžko. Stačí hustší les, alej z listnáčů nebo jen hluboká ulice s vysokými domy po obou stranách a nelze vyloučit, že údaje na displeji začnou skákat jako pominuté. Méně zkušený běžec se lekne klesajícího tempa… a je po závodě. Raději už vůbec nepřivolávejme obávanou hlášku: „Vybitá baterie, zbývá 5, 4, 3, 2 procent…“
Ještě méně přesné bývají aplikace chytrých telefonů. Málokomu také dochází, že i osmnáct deka vážící „macek“ svede při pravidelném, dlouhodobějším nošení na paži bez jejich střídání vychýlit z osy páteř. Stopy toho lze vypozorovat i při pánevním pohybu, tedy až na došlapu.
S hodinkami z kola ven
A najdou se i závody, při nichž sporttester nejenže mít nemusíš, nýbrž přímo nesmíš! Pražský běh bez hodinek tradičně svolávají členové Běžeckého oddílu neambiciózních běžců Bonbon, už popáté a dle slov pořadatele určitě ne naposledy se letos v červnu konal podobný závod v Holubově na Českokrumlovsku. „Vtip našeho závodu spočívá v tom, že klidně může vyhrát i ten nejpomalejší běžec,“ předesílá Miroslav Šimek na adresu akce pořádané v rámci celorepublikového běhu olympijského dne.
Pravidla taškařice, již ovšem bezmála 140 borců bralo vesměs naprosto vážně, jsou poměrně jednoduchá. Účastník do přihlášky uvede vlastní odhad, za kolik uběhne přesně změřenou šestikilometrovou trať s tím, že byť titěrné hodinky ukryté třeba v kapse od trenek se rovnají diskvalifikaci. Výsledková listina se tvoří podle toho, o kolik se kdo „sekl“. Jakože rozptyl v čele závodu bývá titěrný. Letošní vítěz se dokonce trefil na vteřinu přesně, dalších deset lidí se obyčejně vejde do patnáctivteřinového rozptylu. Jak to dělají? „No, všiml jsem si, že ti nejpřesnější to běhají poměrně natvrdo, závodním tempem, které vesměs dobře znají. Koneckonců, o moc rychleji to obyčejně ani neumějí,“ dodává Miroslav Šimek.
Nepřímo tím potvrzuje zkušenost oslovených běžců z úvodu článku. Na to, abys odevzdal to nejlepší, hodinky fakt nepotřebuješ. Na všechno ostatní ti ale poslouží dobře.
Text: Michal Vítů | Foto: Shutterstock