V patnácti hrál ještě házenou, když ovšem o rok později zaběhl stovku za 10:96 vteřin, bylo jasné, že o tomto mladém francouzském sprinterském talentu ještě mnohokrát uslyšíme. „Je to o rychlosti, ne o barvě pleti,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro RUN Christophe Lemaitre, který se zapsal do dějin atletiky jako první běloch, který překonal hranici 10 vteřin na 100 metrech.
Sprint je dřina. Hodiny tvrdého tréninku, které musíš v závodě zúročit během několika vteřin. Není ti občas líto toho času, kdy dřeš kvůli deseti vteřinám?
Není žádné tajemství, že pokud chcete uspět a podávat dobré výkony, musíte na tom tvrdě pracovat. Je jedno, jestli jste pak na trati několik vteřin, nebo hodiny. Sport na vrcholové úrovni, sprint nevyjímaje, vyžaduje hodiny dřiny. Ale vzhledem k tomu, že mým cílem bylo dostat se na mezinárodní úroveň, jsem počítal s tím, že to nebude zadarmo, a nemám problém s tím, kolik dřiny se za tím skrývá.
|
Kdo je Christophe Lemaitre (24)
Francouzský sprinter, který se specializuje na běhy na 100 a 200 m. S atletikou začínal jako patnáctiletý, ale už rok poté zaběhl stovku za 10:96 vteřin. Byl první bělochem, kterému se podařilo prolomit hranici 10 vteřin na 100 metrech. Osobní rekordy: 60 m: 6:55 vteřin (Aubière, Francie) 100 m: 9:96 vteřin (Albi, Francie) 200 m: 19:80 vteřin (Tegu, J.Korea) |
Jak ses vůbec k atletice a sprintu dostal?
Byla to vlastně trošku náhoda. Dělal jsem předtím různé sporty, třeba házenou, fotbal nebo ragby, ale moc mě to nebavilo. Měl jsem pocit, že tam nepatřím, že moje místo je jinde. Když mi bylo patnáct, mamka mi nabídla účast v běhu na 50 metrů. Bylo to v rámci akce, která měla veřejnosti ukázat svět atletiky. Tehdy jsem vyhrál a navíc se mi to celé hrozně líbilo – nejen běh, ale i ta atmosféra, všechno kolem a hlavně pocity, co člověk po vítězném závodě má. Na závodech byl tehdy přítomen trenér atletického klubu Aix-les-Bains a ten mi nabídl, jestli se k nim nechci přidat. Začal jsem trénovat s jeho tréninkovou skupinou, ve které se odehrávala moje celá atletická kariéra až do chvíle, kdy jsem potkal svého současného trenéra Pierra Carraze.
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Nejvíce si cením bronzové medaile na 200 metrů a stříbra z 4x 100 metrů na světovém šampionátu v Tegu v roce 2011.
Máš nějaký tajný recept na rychlost?
To bohužel asi nemám – kdyby takový recept existoval, sáhli by po něm všichni. Sport na vrcholové úrovni je velmi komplexní a každý disponuje jinými kvalitami, které mu byly dány do vínku. Důležitý je ovšem nejen talent či trénink, ale třeba i vztah s trenérem nebo odhodlání samotného sportovce. Počítá se skutečně všechno, každý detail, protože jednou se to může naklánět spíš jedním směrem, jindy zase jiným.
O detailech, které jsou důležité pro kariéru sprintera, mluvíš i ve videu, které jsi natočil pro značku Asics. Můžeš upřesnit, co konkrétně těmi detaily myslíš?
Je to hodně široký pojem. Myslím tím v podstatě všechny aspekty sprintu a vše, co se odehraje na trati od startovní čáry až po cílovou pásku. Je v tom zahrnuta technika běhu, délka kroku, přesnost pohybů a tak dále. Patří k tomu ovšem jakýsi optimální duševní stav. Těch detailů je obrovské množství a já jsem chtěl především říct, že se počítá opravdu úplně všechno. Byla by totiž velká škoda neuspět jen kvůli maličkosti, o které jsme si řekli, že není důležitá.
Dokázal bys z pozice profesionála poradit amatérům, kteří se chtějí zaměřit na rychlostní trénink?
To je těžká otázka, protože hodně záleží na kvalitách daného jednotlivce, každý má předpoklad pro něco trochu jiného. Samozřejmě to nejde bez kombinace posilování a specifického tréninku, ten se ale, jak říkám, pro každého liší. Ale rozhodně je potřeba kromě tréninku rychlosti nezapomínat ani na rozvoj silových schopností, což je třeba častá chyba právě u sportovců amatérů.
U dlouhých běhů, jako je například maraton, hraje velkou roli také psychika. Říká se, že někdy je to s fyzickou stránkou skoro 50 : 50. Jak důležitá je hlava při sprintu?
Psychika je velmi důležitá i při krátkých bězích, jen trochu v jiné formě než u dálkových běhů. Zejména na velkých šampionátech je tlak okolí opravdu znát, takže to musíte mít v hlavě srovnané. Při sprintu je navíc potřeba pečlivě se soustředit na techniku běhu a došlapu. Jinak se snadno může stát, že se vám „poplete“ krok. To pak znamená velkou časovou ztrátu a spoustu energie navíc, kterou musíte vynaložit na to, abyste se dostali zpět do rytmu.
Zařazuješ tedy nějakou speciální psychickou přípravu? Máš třeba nějakou předzávodní mantru?
Ne, žádné speciální cvičení nemám, naštěstí se mi daří zkoncentrovat se přirozeně. Před startem se soustředím vždycky jen na závod, na nic jiného kolem. Nejdůležitější je podle mě umět se izolovat od ostatních rušivých elementů.
Kolik toho tak naběháš a natrénuješ týdně?
Na rozdíl od dálkových běhů sprinteři nepotřebují polykat kilometry, takže naběhaná vzdálenost za měsíc nebo týden není měřítkem. My naopak trávíme více času posilováním a koncentrováním se na techniku a specifické prvky.
Máš nějaké sportovní vybavení, na které nedáš dopustit?
Určitě jsou to boty. Vyhovuje mi značka Asics, mám jich hned několik párů, liší se vždy podle toho, na co specificky je používám. Třeba na plyometrická cvičení jsem si oblíbil model Super J33, který mi umožní nejcitlivější kontakt s podložkou. Úseky na dráze rád běhám v modelu DS Racer, líbí se mi, jak jsou krásně lehoučké. A na výklus nebo rozehřátí preferuju boty s dobrým tlumením.
|
Proč nedá dopustit
na ledovou vodu Ne nadarmo se Christophe Lemaitre podobně jako mnozí další vrcholoví sportovci odměňuje po výkonu skokem do ledové vany. Jakkoli to může znít bláznivě, ve skutečnosti vám těch pár vteřin až minut v chladné vodě může pomoci zregenerovat výrazně efektivněji a rychleji. Principem je masivní kontrakce periferních cév. Jejich následným prokrvením pak dojde ke zrychlení metabolismu, díky němuž se urychlí i vyplavování škodlivých látek. Dalším účinkem je snížení svalového napětí, které zefektivní procesy regenerace a relaxace svalového aparátu. Třetím pozitivním efektem ochlazení je vyplavování endorfinů, které pozitivně působí na psychiku. |
Co je podle tebe nejlepší regenerace po rychlostním tréninku?
Účinným pomocníkem při regeneraci je studená nebo ledová voda. Náš tým investoval do nákupu dvou velkých van s ledem, máčíme se v nich vždycky po tréninku, pomáhá to svalům rychleji se vzpamatovat ze zátěže. Chodím také na masáže a proprioceptivní cvičení. (Pozn. Proprioceptivní cvičení je specifická forma tréninku, která slouží k nápravě špatného držení těla, pohybových omezení a bolestivých oslabení. Prostřednictvím senzomotorických impulzů zvyšuje vnímání postavení jednotlivých segmentů těla a pocitu pohybu.)
Co tvůj sportovní sprinterský jídelníček, dodržuješ nějakou speciální sportovní dietu?
Po pravdě, nejsem v tomhle příliš ukázkový příklad. Zhruba před dvěma lety jsem si začal dávat pozor na to, co jím. Nebylo to snadné, protože jsem velmi vybíravý, ještě donedávna byste mě nepřinutili například sníst rybu. Dnes už si ji občas dám a celkově se snažím jíst vyváženěji. Přidal jsem i některé druhy zeleniny, ale stále je to spíš výjimečné. Ale uvědomuju si, že strava je pro sportovce hodně důležitá, a zejména na vrcholové úrovni bychom si s tím neměli zahrávat.
Máš nějaké oblíbené jídlo, „speed food“, co tě naboostuje energií na rychlý běh?
Jednoznačně těstoviny!
Chodíš se někdy jen tak proběhnout pro radost, vyvětrat hlavu a jak se říká aktivně regenerovat?
Ne, to nechodím. Aerobní cvičení nepatří mezi mé oblíbené části tréninku a dlouhé běhy, což je pro mě cokoli nad 200 metrů, mě moc netěší.
Co pro tebe tedy představuje odpočinek a relax?
Jsem hrozně rád jen tak v klidu doma. Život atleta je plný cestování, takže si čas od času moc užívám, že můžu být ve svém. Mojí velkou vášní jsou také videohry.
Zpátky k atletice, jaké jsou tvoje budoucí sportovní cíle?
Mým snem je alespoň jednou za svou kariéru vyhrát olympiádu. A pak samozřejmě chci zlepšovat své osobní rekordy.
Byl jsi první sprinter bílé pleti, který překonal magickou hranici deseti vteřin na 100 metrech. Jaký je to pocit?
Hranice deseti vteřin je na stovce symbolická, takže jsem byl samozřejmě nadšený, když se mi ji podařilo překonat. Byl to takový vstup mezi sprinterskou elitu. Z osobního hlediska to však pro mě znamenalo i otevření úplně nových možností. Dnes už se nezaměřuju na metu deseti vteřin, vím, že umím běžet rychleji, a chci tedy překonat svou momentální hranici 9:92 vteřin. Život sprintera ovšem není vždycky jednoduchý, letos se mi třeba z různých důvodů nepodařilo dostat ani pod těch deset vteřin. To mě samozřejmě štve a nechci se smířit s tím, že bych už nikdy neměl zaběhnout stovku pod deset. Doufám, že se to podaří příští rok.
To zní odhodlaně. Daly by se kromě odhodlanosti zobecnit ještě nějaké charakteristiky, kvality nebo předpoklady pro sprint?
Myslím, že všechny sporty na vysoké úrovni mají mnohé společné. Je potřeba na sebe být tvrdý, mít trpělivost, klást vysoké nároky sám na sebe a osvojit si schopnost bez přestání opakovat tréninkové série. Pro sprint je výhodou, když jste výbušní a máte schopnost lehce si osvojit technické základy atletiky, například vychytat kompromis mezi délkou kroku a frekvencí. A málem bych zapomněl na to nejdůležitější: to, co děláte, vás musí bavit!