Ultramaratonský běžec René Kujan 18.9. překonal 100 mílový charitativní běh ze Sněžky do Prahy. Tento běžec na dlouhé tratě měl před deseti lety vážnou autonehodu, naštěstí nenese trvalé následky.

Krátce po těžké nehodě vyběhl na svůj první maraton. Od té doby pravidelně běhá velmi dlouhé netradiční tratě s misí podpořit ty, kteří po úraze takové štěstí neměli a žijí na vozíku. René každý běh pořádá sbírku pro Sportovní klub vozíčkářů Praha. Oběhl tak Island: 30 maratonů za 30 dní, kde vyběhal částku na pořízení speciálního kola pro vozíčkáře handbiku. Následovalo mnoho podobně dlouhých a originálních běhů, kdy se podařilo Renému nasbírat na sport vozíčkářů statisíce. 

René odpovídá na otázky, jaké to bylo běžet 100 mil ze Sněžky do Prahy. 

Jak Tě napadl běh ze Sněžky do Prahy?

Už dlouho jsem si chtěl zkusit běžet 100 mil. Na takové ty úplné klasiky v USA nebyla situace, čas ani prostředky, tak jsem se zatím poohlížel po něčem tady doma. Tedy po trase, ne po závodě. Na těch dlouhých trasách jsem raději svým pánem. Dává mi to prostor kochat se, opravdu si běh užívat a přemýšlet. To u závodů moc nejde, ale i tak se nějakých čas od času rád účastním. No – když jsem tak koukal, kde se to dá u nás v Čechách natáhnout na 100 mil, tak nejvyšší bod republiky a nějaké mně blízké místo poblíž Prahy nebo Kralup se přímo vybízelo.

Jak dlouho Ti zabrala příprava?

Na tohle neumím odpovědět. Každý výběh v minulosti i každý závod je vlastně jen tréninkem na další běh nebo závod. Takže zhruba 30 let. Snažím se běhat poměrně často, každý den se nějak protáhnout, ale samozřejmě to někdy nevyjde. Na nějakou specializovanou přípravu jsem neměl časoprostor. Prostě jen běhám, dokud můžu.

Už jsi to zkoušel zdolat dvakrát, co jsi tentokrát udělal jinak, že to klaplo?

Je to tak – jednou jsem zkoušel běžet ze Sněžky a jednou na Sněžku. Poprvé mě zastavila plantární fascitida, kterou jsem neměl doléčenou. Počítal jsem tenkrát s tím, že to nemusí vyjít. Ale noha nakonec vydržela 138 kilometrů, což jsem považoval taky za úspěch a ten zbytek kilometrů za mě doběhli takoví borci, jako je Martin Veselovský a Petr Vizina, se kterými jsme se kdysi poznali pracovně. Podruhé jsem běžel opačně – na Sněžku, to už jsem si věřil trochu víc, fascitida byla vyléčená, nicméně příprava taky nebyla ani zdaleka ideální. Ke konci jsem začal močit krev, tak jsem to utnul. Hodinky mi sice hlásily, že už jsem 160 km uběhl, ale na Sněžce jsem ještě ani zdaleka nebyl. Podle mého odhadu hodinky kecaly třeba o 30 kilometrů. A že to teď klaplo? Můj mizerný trénink za to určitě nemohl. Velká změna byla v tom, že zatímco první dva běhy jsem si nesl všechno sám v batohu na zádech a proviant dokupoval cestou po Vietnamcích a benzinkách, tentokrát jsem měl luxus doprovodného vozidla. To mělo dvě, možná i tři výhody: Nemusel jsem tahat moc věcí, ale mít hezky všechno naskládané v dodávce a mít toho opravdu hodně na výběr – jak z jídla, tak z pití. Kluci, co řídili, se i snažili mi usnadnit navigaci, což se jim dost dařilo a mně to ušetřilo hodně času při bádání nad mapou. A do třetice je psychicky určitě povznášející, že má člověk někoho u sebe a navíc ho díky GPS-trackeru může neustále vidět v mapě, stejně tak jako posádka vozu běžce. To byla taky velká pomoc. 

Jaká je Tvá motivace k takto dlouhým běhům?

Asi odpovím velmi podobně jako jeden filmový hrdina: Prostě se mi chce běžet. Nepotřebuju asi nějakou zvláštní motivaci. Tenzings Hillarym lezli na Everest „protože tam prostě je“, tak já asi běhám „protože mám prostě nohy a páteř, co mi po bouračce šikovně srostla“. Mám rád venkovní prostor, „outdoor„, ty zbytky přírody, které můžeme kolem nás občas zahlédnout, tu osamělost přespolního běžce i ty lidi, kteří jsou občas kolem. Když běžím, mám prostor na spoustu myšlenek, nebo naopak „jen“ na to vyprázdnit, vypnout hlavu a utéct od civilizace, její informační přehlcenosti a užívat si prosté bytí. Je taky parádní sledovat průběh dne – ráno, poledne, večer, noc. Jak se mění krajina, co se děje s přírodou, co se děje s člověkem samotným. 

Čím se při běhu motivuješ, aby jsi to až do cíle vydržel?

Asi patřím mezi lidi, kteří věci rádi dotahují do konce. Když jsem byl ještě malý kluk, dostal jsem kolo BMX a sjížděl na něm různé divočiny – kopečky, skokánky, prudké sjezdy. Jednou jsem přeletěl přes řidítka, dopadnul dost blbě na ruce a naštípl si něco v zápěstí. Když jsem se sebral ze země, věděl jsem, že první věc, co udělám, bude sebrat kolo, nasednout na něj a sjet ten skokánek pořádně. Až potom bude čas na to běžet s brekem domů. Přijde mi dobré věci dokončovat. Teď u Sněžky té motivace bylo spousta – už klasicky pomoc Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha, pro které běhám už 10 let, spoustu z nich znám dobře osobně… Myslel jsem při běhu taky na pár lidí, kteří významně změnili můj život, aniž by o tom třeba vůbec věděli. Na inspirativní Marušku, která spadla z koně a zůstala na vozíku, ale měla v sobě tolik přirozené síly a odhodlání, že jí jen tak mimovolně rozdávala všude kolem sebe. Na Grahama, přítele, kterého jsem poznal na maratonu v Izraeli. Uběhnul spoustu maratonů i nějaké ultra, i když o sobě tvrdil, že běh nenávidí. Stihli jsme toho spolu za další léta hodně zažít i pár maratonů uběhnout. Zemřel pár dnů před tím, než jsem startoval ze Sněžky. Nejspíš to bude znít jak z nějakého sado-maso salonu, ale motivuju se třeba i bolestí – stačí si uvědomit, že bolet nás něco může proto, že jsme naživu. Je například i spousta takových, co je nohy nebolí, protože skončili na vozíku. Myslím, že bychom měli být vděční za to, že nás ještě má co bolet. No a poslední motivace: Do třetice už by to zkrátka mělo klapnout, ne?

Měl jsi nějaké krizovky při tomto běhu?

Připadá mi, že posledních 50 kilometrů byla jedna velká krize. Naštěstí jsem měl dost jídla a pití a trpělivý support, který jsem mohl beztrestně připravit i o zbytek neděle. 

Jaký jsi měl pocit, když jsi to doběhl?

Dobrý. A zároveň klasický doprovodný pocit: Mohlo to tedy být i lepší (myšleno můj výkon)!

Co Tvé tělo na takový záhul?

Třetí den „po“ můžu prohlásit, že už jsem schopen zvednout se ze židle bez dopomoci chodit po schodech bez držení zábradlí. 

A další běžecké plány? 

Další plány ještě nemám, ale nepochybuju o tom, že se zase něco „náhodou“ najde. 

Jak to vypadá se sbírkou na sportovce na vozíku, kterou jsi zajistit k tvému běhu. Na co vybrané finance půjdou?

Mým plánem bylo vysbírat alespoň 30.000 korun pro vozíčkáře, což se podařilo na více než 100 %. Sbírka stále pokračuje a stále ještě narůstá. Za to bych chtěl všem supportérům moc poděkovat!

Ale sbírka stále pokračuje a podpořit ty, kteří neměli takovou kliku a po svých běhat nemohou můžete zde: https://www.darujspravne.cz/…/rene-kujan-a-jeho-nesobeh…