Doba uhlíková: Mastné placebo i péra v nohách

Karbon si podmaňuje běžecký svět. Málokterý špičkový vytrvalec si dneska troufne postavit na start závodu bez bot s prvky z uhlíkových výlisků, móda se pochopitelně šíří i mezi rekreační běžce. Má ale tento bezpochyby zajímavý trend až takový význam? A pro každého?

Výkonnostní a vrcholoví běžci mají co do vztahu k botám s karbonovou příměsí jasno: Při dubnovém mistrovském půlmaratonu v Ostřešanech bychom spočítali odvážlivce v „normálních“ botách na prstech jedné ruky. Když to mají všichni, mně to pomůže taky… Maratonkyně Marcela Joglová si pro svůj báječný výkon v Enschede dokonce vyjednala se svým prozatím „bezuhlíkovým“ sponzorem vůči botám s fajfkou pardon. Další olympijský kvalifikant, britský harcovník Chris Thompson, to vyřešil přestříkáním loga sprejem.

V Ostřešanech poprvé podlehl vábení moderny i protřelý vytrvalec Petr Pechek. A nebyl nespokojen. „Oproti klasickým botám mi připadá, že ty karbonové lépe chrání chodidla. Jak moc umějí ubrat čas, to neumím posoudit. Spíše bych vypíchl jejich funkčnost. Mnohem lépe odvalují,“ říká Petr Pechek, který po závodě v uhlíkových asicsech netrpěl na obouchané nohy, jak býval zvyklý v dosavadních, symbolicky tlumivých závodních „šlupinkách“.

Karbon do každé rodiny

Nejprve se ovšem krátce ponořme zpátky do minulosti vývoje běžeckých bot. Vyváženost tlumení a odrazových schopností patří k jejich základním vlastnostem odjakživa. Ani nástup zpevňujících destiček nelze zcela považovat za světobornost. Kupříkladu japonské Mizuno vkládá do patní části mezipodešve svých bot různě tvrdé, zakřivené plastové vlnovky více než dvacet let. Podobně dlouho jsou s námi i karbonové ortopedické vložky.

Výraznější rozmach zasouvání uhlíku přímo do útrob bot naplno odšpuntoval podzim roku 2019, kdy ve vídeňském Prátru poprvé padla dvouhodinová maratonská hranice. Na nohou fenomenálního keňského běžce Eliuda Kipchogeho i početné kohorty jeho pomocníků při této monstrózní (promo)akci zářily prapodivně vysoké „najky“. Načež se pochopitelně staly hitem.

Konkurence odpověděla záhy, svědkem protiúderu tří pruhů se vloni v září stala dokonce přímo pandemicky vyklidněná pražská Letná. K podprahovým kulisám ženského půlmaratonského světového rekordu Peres Jepchirchirové a dalších skvělých výkonů v časně ranním komorním závodě patřily unisono premiérově použité růžolící pruhované kecky.

Dneska má v nabídce alespoň jeden karbonový model drtivá většina tradičních výrobců, ty menší nevyjímaje. Podobně jako u konvenčních modelů se liší co do pojetí a použitých materiálů i karbonky. Pokud tedy nesednou jedny, je z čeho vybírat.

Pružina kontra opora

Jenže platí vůbec, že co je fajn pro africké gazely či naše nejlepší běžce, hodí se i pro ty, kteří se na světový rekord můžou akorát tak koukat v televizi? Není náhoda, že principálové značek si vybírají nejenom nejrychlejší běžce, ale zároveň ty technicky nejzdatnější. Ale popořádku.

Přestože všichni velebí karbon, on sám o sobě samospasitelný není. Jak na příkladu průlomových „najků“ předesílá odborník na běžecké novinky Vítek Kněžínek, vtip této technologie spočívá ve skloubení zakřiveného uhlíkového plátu se speciální pěnou. „Hlavním úkolem karbonu uvnitř této boty není tvořit efekt pružiny, o níž se často mluví, nýbrž zpevnit přednoží, metatarsofalangeální klouby. A díky principu páky – zde nachází využití předozadní tuhost karbonu – snížit funkci kotníku,“ vysvětluje.

Jestli něco činí takovou obuv skutečně dynamičtější, skočnější, je to nová, vysoce reaktivní pěna. Zatímco tradiční EVA skýtá energetickou návratnost okolo 65 % a v současnosti hojně rozšířené TPU materiály plus mínus 75 %, v případě zmíněných bot od Nike poprvé použili materiál TPE, termoplastický elastomer. Ten podle Vítka Kněžínka dosahuje návratnosti až 86 %, navíc při nižší hmotnosti. „Tudíž jej mohli použít mnohem více, aniž by stoupla váha boty,“ dodává ke kouzlení technologů z amerického Oregonu s nezvykle vysokou stavbou boty. Stručně shrnuto: správně zakřivený karbon zpevňuje chodidlo, ale pěnová buchta umožní ten pravý odpich.

Že ve skutečnosti hraje prim výška i jakost odpružení, je zřejmé i z kroků atletických komisařů. Bafuňáři si nemohli nevšimnout výkonnostního posunu pokrokově obutých běžců, až si položili otázku, jestli se náhodou nejedná o nefér výhodu. Jak už naznačil Vítek Kněžínek, v jejich rozhodnutí nešlo ani tak o materiál, z něhož se lisují kokpity Formule 1, tedy o karbon. Omezit se rozhodli hlavně výšku hyperaktivní pěny. Současné modely ještě prolezly, větší než čtyřcentimetrový kramflek už ale výrobci navršit nesmějí.

Ne pro každého, ne pořád

Naučit se používat už takhle vysoké boty není samo sebou. Čímž je načase otevřít okénko běžecké biomechaniky. Ta je důležitá pro každého, z pohledu smysluplnosti běhání v „karbonkách“ má ale význam naprosto zásadní. Jestliže jsme zmínili Eliuda Kipchogeho, tak právě on ve skutečnosti těží hlavně z učebnicové, božské techniky.  Což neznamená, že musíš běhat jako on. Nicméně běh je jen jeden, a obuvničtí technologové přímo předpokládají, že majitelé jejich díla z něj svedou vyždímat to nejlepší.

Co je tedy z tohoto pohledu klíčové? Kromě pro lehkost kroku nezbytného zpevnění středových partií a dopředného směru pohybu bez nežádoucích rotací je to i načasování jednotlivých krokových fází. Dvojnásobně to platí o oporové fázi paty. Bez ní takto vymyšlené boty jednoduše nemohou fungovat.

Lidově řečeno, pokud jsi „patař“, a tvé současné boty tedy při příliš pasivním došlapu klapou o zem před tebou, karbonové boty tě při těžkopádném zhroucení se na ně nakopou zespodu. Pokud naopak patu nevyužíváš vůbec, připravuješ se zase o výhodu neuvěřitelně dynamické kolébky. Bota přímo pracuje s krátkým stlačením vysoké duchny reaktivní pěny, v ten pravý okamžik. Jinak se investice mastná jako pytlík od škvarek hodí hlavně coby ozdoba na vánoční stromek.

Jak si všiml i Petr Pechek, karbon svým způsobem plní ochrannou úlohu. Na druhou stranu ale neuhne. Proto je třeba nejprve srovnat krok, naučit se používat chodidla aktivně, přitom uvolněně, zbytečně je nezatínat. Odlehčit jim pomocí aktivace středu těla, probudit ony přirozené pružiny přímo v nich. Prostě, být alespoň trochu vyběhaný. Není to úplně hned pro úplně každého.

Dobrý sluha…

A co na nové obuvnické trendy říká zdravotní stránka věci? Fyzioterapeutka a běžkyně Alžběta Černá charakterizovala karbonový trend příslovečně – dobrý sluha, špatný pán. Lidské chodidlo, to je strašně moc kostiček, šlach, svalů se spoustou úloh. Pruží, odvaluje do odrazu, přenáší obrovské síly, ale také řadu důležitých vjemů. Navíc rozlišujeme různé typy chodidel. Na jedné straně chodidla vazivově volnější, ohebná, která lépe reagují na terén, na druhé straně hodně tuhá, zpravidla s vyšší stavbou klenby, často bez ochoty k pronačnímu či supinačnímu výkyvu. Kolikrát dokonce máme každou nohu jinou!

„Karbonová výztuha má za úkol chodidlo zpevnit, v podstatě jej zabrzdí v torzi, má vykonávat určité pohyby za něj,“ vysvětluje Alžběta Černá. „Jakmile tedy oba konce škály přizpůsobivosti chodidel uměle výrazně zestabilizuješ, je třeba naučit se s tím pracovat. Tělo funguje jako celek, a zejména u chodidel zvyklých na přirozené pohyby se taková korekce může projevit jinde. Třeba ne úplně hned, po určitém čase pravděpodobně ano.“ Zejména u rekreačních běžců či motivovaných polozávoďáků se mohou typicky ozvat vnější či vnitřní kolenní vazy, přitahovače, nebo se objeví kyčelní dysfunkce. „Aby se tohle nestalo, rozhodně doporučuji nejprve se zaměřit na vyladění běžecké techniky, a zároveň se začít o chodidla více starat, chybějící mobilitu jim nahradit. Ať už pomocí kompenzačního procvičování či střídavým používáním bot, které naopak poskytují větší volnost,“ dodává.

30 korun za kilometr

Jedno ale mají všechny karbonky společné: Před jejich pořízením podlehne úderu kladívka hodně velké prasátko. V porovnání s konvenčními modely stojí

až dvojnásobek, přičemž nelze příliš počítat s velkými výprodejovými slevami. Uhlík drží cenu. Co do výdrže tomu ale bývá naopak. Zejména u kousků zrozených pro co nejlepší výkon vyčíslili jejich majitelé náklady i okolo třiceti korun za kilometr. Někteří se proto dokonce před závodem raději rozběhávají v obyčejných botách.

Nač se uhlíkové boty hodí a nač už méně, v podstatě shrnul Petr Pechek. „Na běžný trénink je to asi zbytečné, ty boty navíc většinou moc nevydrží. Pro závod mi to ale smysl dává, hlavně na ty delší,“ dodává Petr s tím, že karbonky pravděpodobně znovu vyzkouší při svém oblíbeném pražském maratonu.

Pokud tě tohle lákadlo zaujalo, ale přece jenom si nejsi jistý, zkus se nejprve poohlédnout po vysoce pružných, přitom torzně tužších (méně ohebných) botách. Na trhu se takových vyšších modelů vyskytuje celá řada. Jestliže se s nimi skamarádíš – což se také každému nepodaří – cesta k uhlíkové stopě je otevřená.

Text: Michal Vítů | Foto: Shutterstock