Pokud se snažíme o maximální výkon, ať už v tréninku nebo v závodě, v určitých okamžicích se do mysli začne drát červíček pochybností: „Opravdu jsem schopen dovést to do zdárného konce?“ Každý prožívá slabé chvilky jinak, ale to, jak se s nimi vypořádáme, o nás mnohé vypovídá.
Každý z nás se může ocitnout v situaci, kdy mu zdraví nedovolí pokračovat v samotném závodě. Jsem toho názoru, že běžet a kulhat je nesmysl. Před časem jsem viděl záběr mladého běžce, který na nějaké dlouhé distanci již před půlkou trati poskakoval tak, že jednu nohu prakticky nepoužíval. Ten pohled ve mě vzbudil lítost, ale ne proto, že dotyčný nemůže běžet, jak by chtěl. Litoval jsem ho, protože v sobě ještě nedokázal najít dostatek pokory k tomu, aby si řekl: „Dnes nemohu běžet, tak se na závod podívám, vyřeším si problém, a třeba za rok si to tady odběhnu ve zdraví.“
Když chceme někde běžet a něco předvést, otázka zdraví se občas dostane do pozadí. Každý z nás má ale v sobě dostatek informací, které by nám řekly, kdy ještě má cenu se postavit na start a kdy už ne. Někdy sice nenísnadné tyto signály správně vyhodnostit, nicméně stále máme k dispozici řeč těla: bolest, nevolnost, nebo i pocit totálního vyhoření, sklíčenosti a extrémního úbytku energie. Tyto pocity jsou ale ve skutečnosti přímou řečí naší duše, že něco není v pořádku, a to nejen na úrovni těla.
Zazářit, nebo pohořet?
Vynechme ale situace, kdy nám závodní snažení překazí zdraví. Představme si naopak, že na start nastupujeme zdraví a připravení, máme nějaká očekávání a představu, jak bychom měli běžet. V tuto chvíli se může začít odvíjet hned několik scénářů, jak můžeme závod prožít na poli těla, rozumu i ducha. To vše pak může zcela zásadně ovlivnit celkový výsledek – někdo zkrátka dokáže i z lejna uplést bič, zatímco jiný zůstane za svými možnosti o parník.
Pro snazší pochopení zkusím popsat krajní extrémy:
Extrém první: vládce situace
Na jedné straně stojí člověk s velmi vysokým sebevědomím – a je jedno, zda v pozitivním, nebo negativním slova smyslu. Díky tomu vnitřně cítí svoji sílu, je si zcela vědom své role v závodě, je rozhodnutý si svůj výkon sám vytvářet, a tím tvořit i celý závod. Nezáleží přitom na tom, zda se bude pohybovat na špici startovního pole, nebo někde v něm, mezi svými obvyklými soupeři. Takový člověk přesně ví, co má udělat v každé situaci: Na startu je poměrně klidný, mírné obavy spíše akcelerují jeho koncentraci a těsně před startem již vnímá okolní běžce spíše jako figurky v nějaké hře než jako někoho, kdo jej může ohrozit. Člověk, který již ve svém vývoji pokročil, zároveň v tomto okamžiku cítí svoji spojitost s ostatními, přeje všem zdar a přeje ho i sobě. Těší se na soupeření a nemá na prvním místě pokoření někoho nebo něčeho, ale hru samotnou.
V závodě samotném sebevědomý člověk okamžitě ví, kde je jeho místo, co má v daný okamžik udělat, jak se chovat. V podstatě téměř nikdy nemění svůj záměr, a to ani když se mu nedaří. Je totiž schopen své cíle přizpůsobovat situaci a snaží se z vývoje závodu vytěžit co nejvíc. Je tedy schopen i měnit svůj cíl (přesněji řečeno mění jeho formu, nikoliv obsah), což mu dovoluje prodat maximum, čeho je právě schopen.
Extrém druhý: v zajetí strachu
Na opačném pólu je člověk, který pociťuje strach: ze závodu, ze startu, ze soupeřů… Tento strach vězí v jeho vědomí tak hluboko, že prožívá svůj start negativně již velmi dlouho dopředu – klidně celé týdny. V den závodu je letargický a sklíčený, všichni se mu zdají být lepší než on sám, nevěří, že by mohl něco předvést. Již na startu má velmi vysokou tepovou frekvenci, je zcela zachvácen strachem a cítí, že nic z toho, co natrénoval, tam není. Takže jen přemýšlí, co udělal v přípravě špatně, když se nyní takto cítí.
Doklusat? Nikdy!
Většina z nás se pohybuje někde uprostřed mezi těmito dvěma protipóly. Faktem ale je, že jsou věci, kterým bychom neměli nikdy dovolit, aby se staly. Které to jsou? A jak se zlepšovat ve schopnosti lépe využít, co máme natrénované?
Pokud jsi zdravý a chceš někde běžet naplno, nikdy nedovol, abys podlehl pokušení závod vzdát nebo ho jenom doklusat jenom proto, že ti to zrovna nejde, že tam není výkon, jaký chceš. Nezkoušej namluvit svému svědomí, že už nebylo o co běžet. K tomu, abys uměl(a) dobře závodit, jsou totiž potřeba dvě věci:
- Vyvinout vysoké úsilí tréninku.
- Vycvičit se v určitém způsobu myšlení, které se vypořádá s myšlenkami, jež tě rozkládají.
Na vytrvalostním sportu je totiž vůbec nejlepší to, že učí naši mysl nepodléhat těžkým stavům těla. Ti nejlepší z nejlepších tohle mají 100% zažité – minimálně dokud vyhrávají nebo překonávají nějakou krizi, ze které se vrací na výsluní. Ve chvíli, kdy tuto schopnost z jakéhokoliv důvodu ztratí, jejich výkonnost začne klesat velmi razantně, přestože mohou mít v tréninku ještě nějakou dobu velmi pěknou úroveň výkonnosti.
Za pádem z výsluní přitom opět stojí strach. Všude, kde se lidem nedaří, totiž panuje strach. Vytváří ho naše myšlení, které vychází čistě z vědomí, že věci nejdou, jak bychom chtěli, nebo z uvědomění si toho, že z našeho života nenávratně odchází to, co považujeme za to hlavní. Tím naznačuji, kde se strach bere: klíčem je vidění světa a vnímání naší role v něm.
Přemoci červíka v mysli
Většina lidí to má tak, že jsou v některých závodech silnější a v některých slabší. Jde jen o to, jestli si to uvědomí a pracují s tím. Je ideální, když si člověk uvědomí chyby a bere je jako návod ke zlepšení, jako něco, co ho dokáže posouvat dál. Když mu pak v mysli začne hlodat červíček pochybností, že to nedokáže, pak sice třeba na chvíli povolí ve svém úsilí, ale vzápětí se dokáže zase vrátit zpět, a prodat nakonec všechno, co v něm je. To drobné polevení úsilí nakonec ani nemusí to být na škodu, zvlášť když člověk trošičku přepálí závod, protože pak ho může právě zpomalení dostat alespoň částečně zpět do hry. A pokud jsme schopní se vrátit do hry, červíček nevyhrál, a to je zcela zásadní!
Jednoznačně tedy říkám, že vzdávání nebo doklusávání závodů z jiného než zdravotního důvodu je něco jako rakovina našeho myšlení. Měli bychom se tedy tohoto nádoru zbavit, vyříznout ho, a nejlépe se dopracovat k tomu, aby nás myšlenka vzdát se vůbec nenapadla.
Já vím, někomu se zdá být složité, jak se může něčeho podobného jako vtíravá myšlenka zbavit, když to prostě přijde. Ale jde to. Důvod, proč se může člověku zdát, že něco nejde, je vždy stejný: Vidí problém a chce ho vyříznout na sílu. Bojuje s tím a ono se to stále vrací, tím klesá sebevědomí a problém spíše narůstá, než aby se zmenšoval. Ale to jsme my lidé, hledáme ve všem problém, přitom řešení je podstatně jednodušší a řekl bych nenásilné: Zaměř svojí pozornost, svojí vůli na něco, co nádor nahradí.
Před časem jsem četl pojednání o podstatě rakoviny od uznávaného lékaře (jméno jsem bohužel zapomněl). Vnímal rakovinnou buňku jako částečku organismu, která se odtrhla od celkové jednoty. Rakovinná buňka si uvědomila svoji oddělenost od svého okolního světa (o tom, že každá buňka má svoji inteligenci, se dnes již píše běžně) a chce bojovat s ostatními o svůj prostor i o holý život. Neví, že tím hubí i sama sebe, protože jakmile ztratí jednotu s ostatními buňkami, zahubí celý organismus a tím i sebe!
Text: Petr Kučera | Foto: Shutterstock