Pro radu si za ním chodí špičkoví sportovci, domácí i zahraniční. A Vítek Schlesinger jim říká nejen to, co mají jíst a jak regenerovat, ale hledá s nimi i odpověď na otázku, kdo jsou a co od života chtějí. Protože tohle všechno rozhoduje o jejich výkonu, ale i o jejich štěstí.

I když za ním sportovci špičkoví sportovci většinou přicházejí, aby jim pomohl s mentální přípravou, brání se označení „mentální kouč“, ale používá výraz „sporthacker“, který prý lépe vystihuje hlavní myšlenku celostního přístupu nejen k tréninku, ale i k ostatním aspektům života sportovců

Co tě přivedlo na myšlenku propojovat dohromady, výživu, regeneraci a mentální přípavu?

Po vysoké škole jsem jel do Spojených Států. Tam jsem se dostal k fitness tréninkům, později jsem začal pracovat s mladými olympijskými nadějemi a viděl jsem, že jsou o nějakých patnáct, dvacet let dál než my. ne v tréninku, ale ve všem okolo: ve výživě, regeneraci, práci s myslí. Když se ale všechno synergicky propojí, lze se dostat na úplně jinou úroveň.

Malý příklad: je prokázáno, že když si po tréninku dopřeješ power nap, tedy krátký spánek, tak neuvěřitelným způsobem zregeneruješ svalový, hormonální a nervový systém. Když tě potom čeká druhá tréninková fáze, může být mnohem náročnější a bude také účinnější. Když jdeš naopak druhou fázi bez odpočinku, tak i když se cítíš dobře, je tam skrytá únava, a účinnost tréninku poklesne klidně o padesát procent. A to je jenom spánek. Když k tomu přidáš výživu, mentální trénink, sebepoznání, chladovou terapii a další věci, mohou vzniknout ty nejlepší výsledky.

Co přesně znamená termín „sporthacker“?

Sporthacking je o celostním přístupu. Nepracuju s jejich výkonem sportovců, ale se sebepoznáním. Když vím, kdo jsem a co od života chci, pozitivně se to projeví i na mém výkonu. A já to propojuju ještě s biochemií těla, kam patří výživa, suplementy a regenerace. Základem je ale rozumět sám sobě a mít svůj život pod kontrolou. Protože když nemám svůj život pod kontrolou, má mě pod kontrolou moje okolí. Vždycky.

I proto sportovci stále trpí anorexií, bulimií, depresí?

Ono je to složitější. V dnešní době nestačí, že jsi v nějakém sportu dobrá. Zároveň třeba vidíš na sociálních sítích to, že tvoje konkurentky jsou navíc krásné a umějí se prezentovat, a v tom okamžiku mají také ty nejlepší sponzory. Jenže už jenom to, že tohle sleduješ, v tobě vytváří úzkost.

Nedávno mi volala klientka, nejlepší slovenská házenkářka. Byla úplně rozhozená, protože jí trenér řekl, že je tlustá. Přitom ona je hubená, jen v poslední době víc posilovala. Jenže sportovci bývají zvyklí dělají, co jim řekne trenér. Tak přestanou jíst, klesne jim výkon… To všechno právě souvisí se sebedůvěrou a sebepoznáním.

Hodně sportovců má navíc sebedůvěru spojenou se sportem. Když se jim nedaří, okamžitě mají pocit, že za nic nestojí. Vždycky je ale v pozadí láska.

Jak to myslíš?

Za problémy bývá často podvědomá snaha dokázat rodičům, že za něco stojíme. Ty nejdůležitější programy totiž v hlavě vznikají do sedmi let věku. V té době je totiž dítě v takzvaném alfa-théta stavu, který v dospělosti zažíváme těsně před usnutím a po probuzení. Pětadevadesát procent našich programů vzniká právě do sedmi let věku. Pak třeba žiješ s pocitem, že musíš být ve všem perfektní. Máš pocit, že je to součást tvé identity, ale vzniklo to třeba proto, že ti třeba kdysi táta párkrát řekl, že nejsi dost dobrá a musíš se víc snažit.

Naštěstí to lze i v dospělosti přeprogramovat, základem je ale sebepoznání. Pro sportovce je třeba také důležité, aby si uvědomili, že sport je prostě jenom sport. Mnohem důležitější jsou třeba naše emoce. Kvalita našeho života se totiž rovná kvalitě našich emocí. Proč chce třeba někdo být nejlepší běžec v republice? Často proto, že si myslí, že když vyhraje tu medaili, tak bude šťastný. Hledá vnější cíl, aby naplnil vnitřní emoční potřebu. Máme v hlavě seznam toho, co musíme mít, a myslíme si, že až toho dosáhneme, budeme šťastní. Jenže to nikdy nenastane. Štěstí musí přijít zevnitř. A je přitom důležité stát se už teď tím, čím chci být.

Teď tomu úplně nerozumím…

Když přemýšlíš, jako bys už byla úspěšná, vyzařuješ jiný druh energie,  přitahuješ ty správné lidi, a především ty správné lidi umíš vidět. Náš mozek je v podstatě superpočítač na naše vnitřní řeč jsou programy, na kterých běží.

Proto sportovce vedu k tomu, aby si vytvořili ty správné návyky – nejen třeba z pohledu regenerace, ale i návyky mentální. Můžeš mít třeba v hlavě, že chceš vyhrát závod, jenže pak se díváš po soupeřích a už ti v hlavě někde v pozadí běží, že možná nejsi dost dobrá.  Když ti podobné myšlenky běhají v hlavě často, stane se z toho návyk.

Mluvil jsi o tom, že by si profíci měli uvědomit, že „je to jen sport“. V poslední době ale roste i podíl hobíků, kteří běhu naprosto propadnou…

Závislost na běhu je sice méně škodlivá než závislost na heroinu, ale pořád je to závislost a každá závislost je špatná. Problém je, že dnešní doba hodně staví na výkonu, na číslech. Sportovci se na ně soustředí, místo aby vnímali sami sebe, svoje tělo. Neřeknou si: „Mám tu sice na dnešek napsané intervaly, ale já se necítím dobře, jsem unavenej z práce, tak je nepůjdu.“ Ti nejlepší ale tuto schopnost mají, jsou napojení na svoje fyzické a mentální tělo. A také vědí, že se musejí neustále vyvíjet, někam posouvat.

Vývoj a progres je totiž zároveň je to i cestou ke štěstí. Když začneš běhat, baví tě to, jenže pak přijde okamžik, kdy už je to rutina. Stačí ale změnit trénink, jet třeba na kemp a nadšení je zpátky. Touha po něčem novém je totiž výsledek evolučního mechanismu. Je nezbytná pro přežití, bez ní bychom nikdy nevyšli z jeskyní. Proto se v mozku vyplaví dopamin, hormon štěstí, kdykoliv zažíváme něco nového.

A my o přežití nebojujeme, takže musíme hledat jiné impulsy.

Ano, jenže je hledáme vně sebe. Dopamin ti například vyplaví i Instagram či Facebook. Když se ráno probudíš, máš potřebu se podívat, co je tam nového. Víš, že jsou to sračky, ale stejně se tam podíváš. To není zvyk, to je závislost daná právě uvolňováním dopaminu.

A problém je, že právě tohle děláš ráno. Ráno se nacházíme v alfa-théta stavu a jsme extrémně programovatelní. Proto je skvělé, když se probudíš vedle někoho, kdo ti řekne, jak skvěle vypadáš, pohladí tě… Ten den je pak úplně jinej, protože tam máš pozitivní emoci. A to samé se děje, když se probouzíš s nějakou pozitivní myšlenkou. Většina lidí ale bohužel od rána žije ve stresu a ve strachu. Přemýšlejí, co všechno musejí stihnout, myslí na problémy, které musí řešit… Náš mozek je navíc evolučně nastaven na to, vyhledávat problémy. Kdysi jsme to dělali, abychom přežili, jenže teď spíš řešíme, kdo nás nasral a co bylo špatně. Proto je důležité, nastavit si ranní rituál tak, aby tam jako první byla nějaká pozitivní myšlenka.

A co když plánuju ráno jít běhat, ale budím se s myšlenkou, jak se mi strašně nechce? Ovlivní to kvalitu vlastního tréninku?

Určitě. Je to emoce, emoce úzce souvisejí s hormonálním systémem, a ten zase s kvalitou regenerace. Ale to, že se ti nechce, není na škodu. Překonání sebe sama je důležitou součástí cesty k cíli. Mě se také nechce ráno otužovat, protože mé druhé já mi říká“ „vyser se na to, buď v teple“. Jenže to první já ví, proč to dělám, jak je to prospěšné, a proto do té studené vody jdu. Je tedy normální, že se ti nechce ráno jít běhat. Nemá smysl se programovat do pozitivna, opakovat si: „Chce se mi, chce se mi, chce se mi…“ Jen je důležité vnímat význam toho tréninku z hlediska času.

Myslíš vnímat každý trénink jako krok na cestě k cíli?

Ano. Lidem bohužel dneska chybějí vize. Snaží se dosahovat nějakých cílů, jenže jde často o cíle, které jim diktuje jejich okolí: „Kup si novej mobil, vydělej spoustu peněz, uběhni maraton…“ Když pak s nimi mluvím, zjišťují, že vlastně nevědí, proč to dělají. A jsme zase u toho: maminka, tatínek, snaha zasloužit si jejich lásku… Jenže když ty cíle nejsou jejich, štěstí jim nepřinesou.

Proto i v rámci sportu musíš mít vizi, která je opravdu tvoje. Když o ní mluvíš, musí ti jiskřit oči. A pak, i když se ti ráno nechce, skočí ti tam ta správná myšlenka a ty jdeš. Nedávno jsem se třeba bavil s Ivanem Lendlem, a to je typický příklad. Vyrůstal v době, která ho dusila, ale měl v sobě myšlenku, emoci: „Já vám všem ukážu.“ Když máš velkou motivaci, tak prostě vstaneš a na ten trénink jdeš.

Jen vize ale nestačí, potřebuješ se umět soustředit se na proces, na cestu. Musíš vědět, že každý trénink rozhoduje o konečném výsledku. Ale ne ten zítřejší, tedy aspoň ne v tento okamžik, ale ten, na který se právě teď chystáš. Když nejsi v přítomném okamžiku, nikdy tréninku nedáš maximum.

Jak toho dosáhnout?

Stačí si před tréninkem na chvíli sednout a zpřítomnit se. Pomůže i krátká meditace – minutu, dvě, jen abych si uvědomil, proč tady jsem a co vlastně chci. Tím se na trénink naladí náš hormonální a nervový systém a jeho kvalita výrazně roste.

Pro tohle soustředění je ovšem někdy třeba tu vizi upozadit. Přihlásila ses třeba na maraton, start je už za tři měsíce, ale ty si připadáš jak váleč koulivý, vůbec ti to neběhá. Je chyba si říct: „To je hrůza, to nemůžu zvládnout.“ Je totiž normální, že teď to nejde, k tomu se musíš za ty tři měsíce postupně propracovat. Proto si spíš si řekni: „Dneska to nešlo, ale jsem na dobré cestě.“

Pokračování rozhovoru najdeš v příštím čísle.

BOX

Vít Schlesinger

Vždycky ho bavilo posouvat své limity. Proto také běhal, jezdil ironmany, ale také třeba hrál na republikové úrovni stolní tenis. Sport ho zároveň naučil nevzdávat se, být trpělivý a také si na všechno přijít sám. V posledních letech absolvoval také řadu experimentů se svým tělem, při nichž se dostal na hranici svého fyzického, mentálního a metabolického potenciálu a také poznal.

To vše zúročuje v práci s klienty, špičkovými domácími i zahraničními sportovci různých odvětví, kterým radí v oblasti stravy, regenerace a mentální přípravy, a především jim pomáhá objevovat jejich skrytý potenciál.

Jeho články, videa a další informace najdeš na jeho webu vit-schlesinger.cz

Text: Blanka Gololobovová | Foto: Shutterstock