Ač se v dnešní době může zdát, že mapy lze snadno udělat doma od počítače, pro orientační běh to úplně neplatí. Kvalitní mapa by nemohla vzniknout bez toho, aniž by mapař vyrazil přímo do terénu, ve kterém desítky hodin mapuje jednotlivé objekty. Musí zobrazit všechny objekty s dostatečnou přesností a udělat mapu tak, aby byla pro závodníky při běhu dobře čitelná. Je pravda, že moderní technologie mnoho práce ušetří – vrstevnice je možné vygenerovat z laserových snímků reliéfu, z leteckých snímků lze rozpoznat cesty či budovy a díky panoramatickým snímkům se velmi zjednodušila tvorba map pro závody ve sprintu.
Základním a nejjasnějším bodem v mapě bývají cesty, ty se zpravidla značí černou barvou a jsou rozlišeny na několik velikostí od pěšinek až po zpevněné cesty. Černě zobrazeny jsou také ostatní lidské výtvory (domy, ploty, posedy či krmelce) a nepřekonatelné objekty (skalní srázy, balvany).
Výškopis
Všechny terénní útvary jsou v mapě zobrazeny hnědou barvou. Dobrým pomocníkem při orientaci jsou kopce a údolí. Hlavním ukazatelem terénních rozdílů jsou vrstevnice, mezi každou z nich je při lesních závodech výškový rozdíl 5 metrů. Čím blíže jsou tedy vrstevnice u sebe, tím strmější je daný svah. Dále jsou do mapy zaneseny negativní útvary, které zasahují pod úroveň okolního terénu (jámy, prohlubně a rýhy), a útvary terén přesahující (hliněné kupy či hrázky).
Porosty a průběžnosti
Pokud bychom chtěli mapu pro orientační běh porovnat například s mapou turistickou, tak právě v zobrazení porostů najdeme největší odlišnosti. Zatímco u turistické mapy jsou lesní plochy zobrazeny zeleně, louky a pole pak bílou barvou, orientační běžci to mají trochu složitější. Základními parametry pro zobrazení porostů jsou průběžnost a viditelnost. Průběžnost závisí na charakteru vegetace (hustota stromů / křoví a podrostu – kapradí, ostružiní, kopřivy a podobně), je také ovlivněna bažinami, kamenitým povrchem atd. Bílá barva v mapě představuje otevřený vzrostlý les, který umožňuje vysoké tempo a snadné čtení mapy za běhu. Vyšší hustotu pak určují odstíny zelené barvy, slangově se těmto porostům říká „hustníky“. Nejsvětlejší zelená značí les, ve kterém se dá ještě běžet, naopak tmavě zeleným hustníkem se závodník musí prodírat a běžecká rychlost je snížena na méně než 20% normální běžecké rychlosti.
Veškerá otevřená prostranství se kreslí žlutou barvou, a to v dvou různých odstínech. Tmavší žlutou jsou mapovány kultivované plochy (louky a pole), světlejší zobrazuje paseky a světliny.
Olivová
Zvláštní barvou v mapě je „olivově zelená“, ta je na první pohled jasně rozpoznatelná a určuje místa, do kterých závodník nesmí vstoupit, zpravidla se jedná o soukromé pozemky.
Voda
Vše, co je v mapě zobrazeno modrou barvou, je s největší pravděpodobností nějak spojeno s vodou. Ať už se jedná o řeky, rybníky, bažiny nebo jen o malé meliorační rýhy a jiné vodoteče. Výjimkou jsou tzv. severo-jižní čáry, které jsou taktéž modré a pomáhají závodníkům s tím, aby věděli, kde je sever, a mohli dle toho správně zorientovat svou mapu. Důležité je vědět, že pokud jsou vodní objekty navíc ohraničené černou linií, pak jsou nepřekonatelné. Leckdo by si mohl říci, že dravou řeku přeplave, rozhodně by to však neznamenalo nejideálnější a nejbezpečnější postup na jeho kontrolu.
Bez trati by to nešlo
Hlavní, co však musí obsahovat mapa na každý orienťácký závod je trať. Ta bývá v mapě zobrazena fialovou či červenou barvou. Začíná mapovým startem (symbol trojúhelníku), od kterého vede linie k první kontrole (kolečko). Dále trať pokračuje jednotlivými kontrolami, které jsou pospojované v pořadí, ve kterém je závodník musí oběhnout, zároveň je u nich uvedeno i pořadové číslo. Od poslední kontroly pak vede linie k cíli, který v mapě značí symbol dvojitého kolečka.
Mapa je kamarád, ne soupeř
Zatím jsem nikdy nenarazil na člověka, který by se nedokázal při orienťáku aspoň trochu sžít s mapou. Mnoho lidí tvrdí, že pro práci s mapou nemají ty správné buňky, nebo že ženám jde čtení mapy hůře. To by se orientační běžkyně určitě ohradily, neboť na mnohých závodech dokáží porazit jejich mužské protějšky. Že mapa není žádný oříšek, dokazuje i téměř 2000 dětí mladších deseti let, které se lotos registrovaly v orientačních klubech. Některé z nich ještě vyrážejí na trať s rodiči, mnoho z nich ale už v taktovém věku zvládá práci s mapou a zvládnou oběhnout závod sami. Nepsaná pravidla navíc tvrdí, že každý, kdo se ztratí, se jednou najde. A i když se člověk při prvních závodech občas ztratí, později se s mapou opravdu skamarádí.
