Orientační běh je specifický tím, že když se přihlašujete na závody, nemůže kamarádům říkat
pouze: „Poběžím půlmaraton,“ či „Jsem přihlášen na desítku“. Délkové parametry totiž
orienťákům pro objektivní představu o trati nevystačí, protože každý terén je jiný a běhá se
v něm různě rychle – jednou je kopcovitý s kamenitou podložkou, další závod je v rovinatém
dobře průběžném lese a někdy třeba běháte v těžkém bažinatém terénu. Orientační závody
jsou tak rozděleny na jednotlivé závodní disciplíny, které jsou určeny svými směrnými časy
(to jsou předpokládané časy vítězů v jednotlivých kategoriích).
Samozřejmě i délku trati se dozvíte již před závodem, a to z parametrů tratí, v nichž naleznete
vzdálenost vzdušnou čarou mezi kontrolami na trati a také celkové nastoupené metry při
ideálním postupu. Je ovšem nutné počítat s tím, že délka vzdušnou čarou je opravdu ta
nejkratší. Při závodě běžíte totiž postupem, který si sami zvolíte a který označíte jako
nejrychlejší a orientačně dobře zvládnutelný, tudíž naběháte řádově o několik set metrů více
(bývá to mezi 5% – 20% délky trati). Nejjednodušší rozdělení závodních disciplín je podle
místa prostoru závodu, a to na lesní a městské. Mezi lesní disciplíny patří klasická- a krátká
trať a štafety. Ve městě se běhá ve většině případů sprint, několikrát do roka pak sprintové
štafety a novinkou mezi tratěmi je vyřazovací sprint (tzv. knockout sprint).
Orientační disciplíny od A do Z
Klasika (=klasická trať, long) je nejstarší disciplínou orientačního běhu a aktuálně se jedná o
nejdelší disciplínu orientačních běžců (kromě horských orientačních běhů a rogainingů, které
se konají pouze příležitostně). Směrné časy se v hlavních kategoriích pohybují mezi 60 až 90
minutami. Klasická trať se vyznačuje tím, že postupy mezi kontrolami mohou dosahovat větší
délky a zásadní bývá volba postupu. Závodník se tedy rozhoduje, zda je např. lepší jít kratším
postupem přes kopec nebo ho oběhnout, nebo jestli běžet celou dobu po cestě, ale naběhnout
si nějaké ty metry navíc. Vše záleží na závodníkovi, který si sám na základě svých
orientačních schopností a fyzické zdatnosti určí, který postup je pro něj nejrychlejší a zároveň
orientačně snadno proveditelný.
Krátká trať, neboli middle, je mapově nejnáročnější trať, bývá situována do terénů, které
jsou technicky velice obtížné. Oblíbené jsou zejména kamenité či skalnaté terény, velmi
náročnou orientaci nabízí i zarostlé lesy se sníženou viditelností. Vzhledem k tomu, že
vítězové na krátkých tratích dosahují časů kolem 30 minut, je tak každá orientační chyba na
konečném výsledku znát. Stejně jako u klasiky bývá mapa většinou v měřítku 1:10 000, to
znamená, že 1 cm na mapě je 100 metrů ve skutečnosti.
Sprint je nejkratší trať, která je jako stvořená pro atleticky zdatné běžce. Většinou se běhá
v městské zástavbě či parcích. Pro závodníky je klíčové udržet koncentraci po celou dobu
závodu, protože je velmi obtížné číst mapu při vysoké běžecké rychlosti. Ti nejrychlejší
závodníci tedy musí mít už několik kontrol dopředu naplánováno, kudy poběží. Podobně jako
na klasické trati, jsou hlavním úskalím trati volby postupů. Mezi domy se totiž hůře odhalí, která varianta postupu je kratší a rychlejší, a ve výsledku se ztrácí cenné vteřiny na ideální
postup. Od lesních disciplín se sprint liší i mapou – v té jsou použity rozdílné mapové značky
a rozdílné je i měřítko, to je většinou 1:5000.
Lesní štafety jsou závody tříčlenných týmů závodníků, kteří reprezentují stejný klub. První
závodníci jednotlivých štafet (tzv. 1. úseky) startují z hromadného startu, takže v závodním
prostoru není nouze o dramatické. Ročně je na programu 7 závodů Českého poháru štafet,
které vrcholí na podzim štafetovým MČR. Městským protějškem těchto štafet jsou štafety
sprintové. To jsou městské závody smíšených čtyřčlenných týmů, ve kterých 2 úseky běží
ženy a 2 muži.
Jak vybrat správnou kategorii?
Všechny individuální závody nabízí možnost startu i příchozích závodníků, takže každý, kdo
by si chtěl orientační běh zkusit, může přijet na závody. Pro příchozí závodníky, kteří
s orientačním během zkušenosti nemají, je určena trať „P“. Bývá krátká, orientačně méně
náročná a je možno ji absolvovat samostatně či v kolektivu. Pro běžce, kteří se již
s orienťákem někdy setkali, jsou ideální tréninkové tratě „T“, ty jsou orientačně středně
náročné a delší než tratě příchozí. Trať „HDR“ je liniová trať (vyznačená fáborky) pro děti
s doprovodem rodičů. V mapě je kromě všech kontrol na trati zakreslena i linie, po které
vedou fáborky. Server Začítorienťák.cz (https://zacitorientak.cz) nabízí komplexní souhrn
závodů, výukových map nebo možností tréninku orientačního běhu v místě vašeho bydliště.
Při získání dostatečné jistoty na příchozích a tréninkových tratí vám již nic nebude bránit,
abyste se přihlásili do soutěžní kategorie. Ty jsou rozděleny vždy na muže (H) a ženy (D)
podle věku závodníků. Mládežnické kategorie jsou řazeny po dvou letech v rozmezí od 10 do
20 let, hlavní kategorie D21 a H21 jsou kategorie od 21 do 34 let, ale přihlásit se do nich
může každý, kdo se na to cítí. Samozřejmě nechybí ani „veteránské“ tratě, které jsou
vypisovány po pěti letech od 35 až do 80 let! Tím je orientační běh unikátní, závodů se
účastní celé rodiny včetně nejmenších dětí i zkušených veteránů.
Text: Matěj Burda
